Tenhle obrázek byl pravděpodobně pořízený na konci 20. let, kdy jsem začala chodit do obecné školy na Vyšehradě v Praze.
Než jsem začala chodit do školy, vodila mě vychovatelka na hodiny francouzštiny k jedné staré Francouzce. Francouzštinu jsme měli i na gymnáziu, učila nás strašně milá paní profesorka. Jenže já jsem sice uměla mluvit plynně, ale gramatiku jsem moc neovládala. A profesorka trvala na tom, že se ji musím naučit. Já jsem zase trvala na tom, že francouzsky umím nejlíp z celé třídy, tak jsme se dostaly do sporu. A ona říkala, že když se nenaučím tu gramatiku, nechá mě propadnout. A já jsem oponovala, že tohle nemůže. A tak jsme se handrkovaly nějakou dobu, až mi v sekundě v kvartálu, kdy se nedávalo vysvědčení, ale psalo se ohodnocení, napsala čtyřku. A doma mě pak málem lynčovali, takže jsem se to musela doučit. Dnes už ale bohužel nic neumím.
Navštěvovala jsem gymnázium ve Slezské ulici. Kvůli protižidovským zákonům jsem musela odejít v kvartě. Dostala jsem se přes nějaké známé do soukromé obchodní školy, kde jsem strávila jeden rok. Tím pro mne studia skončily, protože po návratu z lágru jsem měla jiné starosti a maturitu jsem si prostě nedodělala. Mým životním cílem bylo studovat medicínu a věnovat se dětskému lékařství, z toho ale vzhledem k válečným a poválečným okolnostem sešlo.
