Rodina Ruth Goetzové v Louňovicích
Tahle fotografie byla pořízena v Louňovicích. Zleva je na ní Oskar Kolb, manžel tety Erny, vedle něj je paní Horová, pak babička Anna Krauskopfová, dědeček Jindřich Krauskopf, pak moje matka Hilda Lašová (rozená Krauskopfová) a její druhý manžel Ota Laš. Já jsem ta malá holčička a ta dospívající dívka je dcera paní Horové.
Dědeček byl přesný jako hodinky a stejně přesně dodržoval svoje zvyky. Každou neděli jsme šli se strýcem Oskarem na hrob babičky a vraceli jsme se před polednem. Cestou jsme se stavěli ve Vodičkově ulici v cukrárně u Myšáka. Dědeček na mě čekal v autě, já jsem tam vešla a řekla rukulíbám paní Myšákové, která seděla v pokladně. A ona se obrátila na prodavačku, aby mi zabalila nějaký řez s něčím, pak nějaký krém se šlehačkou a karamelem, který jsem měla moc ráda já, a pak něco pro kuchařku. Každou neděli to byl stejný moučník.
Ve dvanáct hodin jsem musela sedět u oběda a v jednu hodinu jsme odjížděli do Louňovic u Jevan, což je menší obec asi 20 kilometrů od Prahy. Je to dodnes moje zamilované místo. Jezdila jsem tam od první třídy na letní prázdniny a strávila tam svoje krásné dětství a mládí.
Měli jsme v Louňovicích ve vile u Horů trvale pronajaté jedno patro, kousek od rybníka. Vedle měli statek Zvěřinovi, kteří pekli pro celou naši rodinu chleba. Dnes ho mám ráda, ale tehdy jsem ho nesnášela. Byl černý a tvrdý už i jako čerstvý. Ať zima nebo léto, v půl páté se z Louňovic odjíždělo. Dědeček zatroubil a já jsem musela být u auta do pěti minut. Neexistovaly výjimky, i když bych bývala ráda zůstala ještě v rybníce nebo jinde.
V šest hodin jsme byli doma na večeři. Když jsem byla v průběhu týdne zrovna v Sokole, nestíhala jsem to na šestou domů na večeři. To jsem měla povolené, protože Sokol byl pro dědečka důležitý. Dědeček chtěl mít klid a poslouchat rádio, tak jsem ho nerušila a večeřela v kuchyni s kuchařkou, to byly moje oblíbené dny. Vždycky jsem si vyžádala nějaký bílý měkký chléb nebo měkké žemle a nějaký koupený majonézový salát. To jsem strašně milovala, protože jsem to jinak nesměla jíst.