Svatební fotografie Artura Radvanského
Toto je svatební fotografie moje a mé manželky Alžběty Thüebergerové, později Radvanské, rozené Kürtiové. Byla pořízena v roce 1946 v Praze.
Svou budoucí ženu jsem potkal v Osvětimi. V táboře pracovala na gestapu jako písařka u výslechů. Šéf toho oddělení byl nějaký Vídeňák, který si nechal říkat doktor. Jestli jím byl doopravdy, nevím. Alžbětu psychicky zatížilo, že před jejíma očima na oddělení u výslechů stříleli lidi. Alžbětu jsem vídal, když chodili na gestapo cestou kolem lazaretu. Nejdříve jsem se ale seznámil s její sestřenicí Klárou Weisovou. Ta taky dělala na gestapu, ale takové ty pomocné práce. Když prala esesákům prádlo, tak chodila pro horkou vodu. Vždycky přišla, řekla, že potřebuje to a to a my jsme jí to připravili. Když přišla s esesákem, tak jsme ho podplatili, většinou margarínem a chlebem, aby dělal, že nic neviděl. Pro holky připravila sestra Maria nějaké jídlo, takže Klára odnášela holkám výslužku.
V roce 1946 také za mnou přijel kamarád Emil, kterého jsem znal z Auschwitzu. Ten se už v lágru zamiloval do Klárky, Alžbětiny sestřenice. Byla to taková láska na dálku, protože se nemohli stýkat, to bylo totiž zakázané, a jenom se potkávali. Klárka po válce bydlela s Alžbětou v Italské ulici v Praze. Emil mi řekl, abych šel s ním k nim na návštěvu. Tak jsem šel. Děvčata tam byla dohromady čtyři. Klárka, kamarádka z Auschwitzu, další kamarádka, která se zachránila v klášteře u jeptišek, a Alžběta. Ta ale zrovna ležela v posteli s chřipkou. V neděli už jí ale bylo lépe, tak jsem si s ní povídal a dohodli jsme se, že v neděli půjdeme na Barrandov tancovat. A na té zábavě jsme se rozhodli, že se vezmeme. Ona mě potom představila bratrovi Laszlovi. Brali jsme se v roce 1946 ve Staronové synagoze.
