Manžel Evy Meislové, Jiří, se svými rodiči před jejich obchodem

Manžel Evy Meislové, Jiří, se svými rodiči před jejich obchodem

Obrázek

Na tomto obrázku je můj manžel Jiří Meisl se svými rodiči. Fotka byla pořízena ve 30. letech v Táboře, před obchodem s cukrovinkami, který patřil manželovým rodičům.

Manžel se narodil v Červeném Újezdě u Benešova v roce 1921. Roku 1930 koupili jeho rodiče dům s obchodem v Táboře a přestěhovali se tam. Jiří s příbuznými oslavil bar micva a pamatuju si, že tehdy dostal své první hodinky. To bylo v červenci 1934. Žil s rodiči a bratrem Richardem. Začali jsme spolu chodit v patnácti. Jirka se taky hodně kamarádil s mým bratrem Rudou. Byli spolu v Hachšara, stejně jako na nucených pracích a v koncentračním táboře. Naši rodiče se také přátelili. I on pocházel z české rodiny. Před válkou vystudoval dvouletou obchodní školu a chvíli pracoval v kanceláři ve Velimských cukrovinkách. Pak už byl doma a nemohl pracovat.

Válka nás na nějakou dobu rozdělila. Odjeli jsme transportem do Terezína a pak do Osvětimi. Z Osvětimi byl Jiří se svým bratrem deportovaný do koncentračního tábora v Schwarzheide. Jirka s Richardem byli osvobozeni v Terezíně po pochodu smrti z Schwarzheide.

Když jsem se z Bergen-Belsenu vrátila s maminkou do Tábora, nevěděla jsem, že je Jirka naživu. V Táboře bylo pekařství, které patřilo rodině Lapačkových, a Jirka tam chodil pro chleba. Současně tam přišla paní Macáková, která paní Lapačkové vyprávěla, že jí maminka psala. Tak se Jirka dozvěděl, že jsem naživu.

V dubnu 1946 jsme měli dvojitou svatbu: já s Jirkou a Richard s Martou, která byla Židovka a za holokaustu přišla o manžela. Svatba se konala na den rok poté, kdy mě osvobodili. Neuvědomila jsem si to, dokud jsem nedostala telegram s blahopřáním od svých někdejších spoluvězeňkyň.

Pak jsme bydleli v jednom domě s Richardem, jeho ženou a jejich dvěma dcerami. Jiří s Richardem se rozhodli obnovit po válce velkoobchod s cukrovinkami po rodičích. Neměli jsme moc peněz, ale Orion, továrna na cukrovinky, jim dala úvěr na zboží na jméno jejich otce, takže jsme začali. Já jsem byla s nimi zaměstnaná, maminka byla doma a vařila nám a hospodařila. Prodávali jsme tehdy zboží malým obchodníkům. Měli jsme Tatrovku auto a závozníka. Docela jsme prosperovali, ale nadřeli jsme se tam tedy dost. Musela jsem být v obchodě nebo kanceláři celý den. Když nám ho komunisti v roce 1948 znárodnili, byla jsem vlastně ráda, že jsem se ho zbavila.

Open this page

Photo details

Interviewee

Meislová