Eva Meislová se svým dědečkem Jakubem Böhmem a bratrem Rudolfem Böhmem

Tahle fotka byla pořízena na zahradě mých prarodičů z otcovy strany v Čelkovicích ve 30. letech. Je na ní můj dědeček Jakub Böhm, můj bratr Rudolf Böhm a já.

Dědeček se narodil v Batelově na Moravě v roce 1861. Jeho otec měl továrnu na sukna a zemřel, když byl dědeček dítě. Když děda vyrostl, převzal se svým bratrem továrnu, ale zbankrotovali. Později se stal podomním obchodníkem, měl vozík tažený koněm. Rád hrál karty a užíval život.

Když si vzal dědeček babičku, přestěhoval se z Moravy do Čelkovic, kde bydlela. Čelkovice byly tehdy předměstím Tábora. Otevřel si v Táboře obchod se suknem. Zaměstnával tam jednoho prodavače a v dílně, která byla vedle obchodu, několik krejčích a jednoho mistra. Šili pánské oblečení, hlavně uniformy pro vojenskou posádku v Táboře.

Prarodiče bydleli asi 15 minut cesty pěšky od nás. Měli hezký dům se zahradou vedle řeky. Neměli elektřinu, takže svítili petrolejkami a záchod měli na dvorku. Děda u nás kromě víkendů spával, protože to pro něj do Čelkovic bylo daleko. Zůstal až do večera v krámě a pak přišel a četl Prager Tagblatt. Babička měla své vlastní kamarádky, ale Židovky to nebyly, protože v Čelkovicích žádní Židé nežili. Sešly se a kecaly, ale celkově moc volného času neměly.

Děda zbožný vůbec nebyl, chodil do synagogy jen na Jom kipur. Pocházel z normální české rodiny, ale byl velký vyznavatel Rakouska-Uherska.

U dědy s babičkou jsme dětství netrávili, ale jednou týdně jsme tam chodili. Spolužák mého bratra Rudolfa žil v Čelkovicích a měl sourozence, s těmi jsme si hráli. Naše oblíbené místo byl dřevěný altánek v zahradě. Byla tam spousta ovocných stromů, hlavně jabloní. S Rudolfem jsme to tam měli rádi.

Prarodiče byli s námi deportovaní do Terezína v listopadu 1942 a zemřeli tam. Děda zemřel v roce 1942, když mu bylo kolem osmdesáti let. Babička zemřela přesně za měsíc po dědečkovi, jednak byla už stará, ale taky na sebe byli celý život zvyklí, tak zemřela taky trochu na ten smutek z jeho ztráty.