Tady jdu po Praze se svým budoucím manželem, Vladimírem Šímou. Fotka byla pořízena v roce 1948.
Po válce jsme na tom byli materiálně hodně špatně. Abych si aspoň trochu vydělala, jela jsem v roce 1946 na brigádu do uhelných dolů. Naštěstí brzo zjistili, že holky tuhle práci opravdu dělat nemohou, a proto nás rozestrkali po různých táborech do kuchyní. Vladimír byl na té samé brigádě, nejdřív chodil s mojí tamní spolubydlící, ale nakonec jsme začali chodit my spolu. Vladimír byl z velice chudé rodiny. Pamatuju si, že když jsme jednou za čas šli do kina, přemýšleli jsme, jestli si koupíme zmrzlinu a vrátíme se domů pěšky, nebo zmrzlinu vynecháme a pojedeme tramvají.
Musím říct, že rodina mého muže byla fantastická, jak se ke mně zachovala. Opravdu, v době, kdy jsem byla dočista opuštěná, se všemožně snažili nahradit mi moji rodinu. Když mi bylo dvacet jedna a dosáhla jsem tím pádem plnoletosti, hned jsem se provdala. Vladimír pak dokončil vysokou školu a hned narukoval. Protože měl za manželku mě, dali ho k pétépákům (Pomocné technické prapory).
