Tahle fotografie byla pořízena, když byli pan Winton s manželkou (druhá zleva) na návštěvě v Českém Krumlově v roce 1995.
Byla to moje kamarádka Věra, kdo mi napsal, že to Nicholas Winton byl za těmi našimi transporty. Přijela sem pak s videokazetou s tím anglickým pořadem. Pár se nás sešlo a podívali jsme se na to společně, ještě s mou dcerou a vnukem. A ke svému zahanbení musím přiznat, že jim došlo víc než mně, co to ve skutečnosti obsahovalo, obsahuje, co to znamená. Vnukovi bylo zrovna jedenáct, jako tehdy mně, a přestože neuměl anglicky, takhle mu kanuly slzy a plakal. Dcera taky, protože si uvědomila, že se to dotklo mnoha dětí ve věku jejího syna.
Poprvé jsem se s panem Wintonem potkala v roce 1990, když jsme ve Walesu měli školní sraz. Přijel tam. Shodou okolností v Anglii bydlí nedaleko od Věry, takže vždycky, když ji jedu navštívit, vídáme se. Je to kouzelný pán, kterému bude v květnu 2006 devadesát sedm. Je nesmírně duševně čiperný, aktivní... Neuvěřitelný. V květnu možná zase přijede do Prahy, pan režisér Mináč připravuje nějaké pokračování filmu o Wintonových dětech, našlo se nás pár nových.
