Ačkoli téměř 80tiletá, pracuje Dagmar Lieblová stále a neúnavně jako předsedkyně Terezínské iniciativy. Přednáší českým, rakouským a německým studentům, stejně jako těm z Británie nebo Spojených států. Plynně ve třech jazycích vypráví Dr. Lieblová, tato čilá a vždy usměvavá babička, teenagerům příběhy z vlastního dětství, kdy ji i její rodinu vytrhli z poklidného domova malého města nedaleko Prahy a poslali do Terezína. Když Dr. Lieblová svým studentům říká: "V Terezíně to nebylo tak zlé - ve srovnání s tím, co přišlo potom", sotva si dovedou představit, co se jim chystá povědět.
Pro tento film o vlastním životě poskytla Dr. Lieblová Centropě množství starých rodinných fotografií. Jednou z hlavních pohnutek ke spolupráci na filmu bylo uctít památku Fanynky, rodinné hospodyně, která se o Dr. Lieblovou starala nejen v dětství, ale po jejím návratu pečovala o její podlomené zdraví.
Study Guides
Odkazy na historické články
Dagmar Lieblová popisuje poklidný rodinný život v Československu v období první republiky.
Po jednání s prezidentem Háchou v noci z 14. na 15. března 1939 odjel Adolf Hitler do Prahy. Zde byl pak 16. března oficiálně vydán Hitlerův výnos o zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava.
V době zřízení Protektorátu Čechy a Morava mělo podle oficiální statistiky na jeho území žít 118 310 Židů, z nichž se 103 960 hlásilo k židovskému vyznání. Zbytek byl jiného náboženství nebo bez vyznání. Na protektorátním území mohli nacisté použít metody pronásledování a separace židovského obyvatelstva vyzkoušené již dříve v Německu, případně v připojeném Rakousku.
Chronologie dějin holocaustu.
Ideologické popírání historie, tzv. osvětimská lež a David Irving, který se proslavil svými kontroverzními výklady holocaustu.
Ze širokého repertoáru perzekučních metod, které totalitní režimy používají k dobytí a udržení moci, jsou popravy politických odpůrců bezesporu jednou z nejhorších a nejodpornějších forem teroru. V komunistickém Československu se k nim přistoupilo záhy po únorových událostech s cílem upevnit pozice komunistické strany.
Odkazy na články spojené s židovstvím
Souhrn protižidovských zákazů a nařízení od Norimberských zákonů po protektorátní vládní nařízení z roku 1943.
Antisemitská propaganda v Protektorátu Čechy a Morava.
Registrací Židů, zabavením jejich majetku a jejich zbídačením byly dány základní předpoklady pro jejich věznění mezi skutečnými, nikoli jen pomyslnými zdmi. Transporty Židů do ghett a koncentračních táborů se otevřela další fáze tzv. "konečného řešení židovské otázky".
Mapa a popis nacistických koncentračních táborů a ghett.
Plán transportů do Terezína v době od vzniku ghetta do konce roku 1942 - mapa vypracovaná terezínskou samosprávou zobrazuje proud transportů z protektorátu, Německa a Rakouska a místa, odkud byly transporty vypravovány.
Dagmar Lieblová žila s rodiči a sestrou v Kutné Hoře do roku 1942, když dostali povolání do transportu do Terezína.
Němci nejprve v červnu 1940 zřídili v Terezíně v Malé pevnosti policejní věznici pražského gestapa a poté 24. listopadu 1941 ve městě samotném ghetto. Tento sběrný a průchozí tábor byl určen nejprve pro Židy z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, později také z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a Slovenska.
Dagmar Lieblová zmiňuje dětskou operu Brundibár, kterou napsali hudební skladatel Hans Krása a spisovatel Adolf Hoffmeister původně již v roce 1938.
Z Terezína byla Dagmar Lieblová s rodinou transportována do koncentračního tábora Osvětim, do tzv. rodinného tábora.
UKÁZKY Z ROZHOVORU
Přečtěte si ukázku z životopisu Dagmar Lieblové, v níž popisuje svůj rodinný život ještě před válkou.
Dagmar Lieblová vypráví o svých zkušenostech během války, o deportaci její rodiny do Terezína a poté do Birkenau. Své vyprávění ukončuje tím, jak byla poslána do Hamburku a poté do Bergen-Belsenu.
Dagmar Lieblová vypráví o svém životě po válce - o studiu na Univerzitě, založení rodiny, životě v zahraničí a o svém návratu zpět do Prahy.
Kutná Hora je středočeské město, jehož historické jádro je spolu s chrámem svaté Barbory zapsáno na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Dagmar Lieblová působí jako předsedkyně Terezínské iniciativy. Její členové se jako pamětníci zúčastňují besed a přednášek na školách v tuzemsku i zahraničí.
K nejnavštěvovanějším muzeím v České republice patří trvale Židovské muzeum v Praze. Spravuje umělecké sbírky, památky i svědectví přeživších šoa.
Zaniklý i stále žijící svět židovských komunit v Čechách a na Moravě.
Instituce a muzea zabývající se tématem holocaustu.
Hodnocení současných učebnic, pedagogické materiály a učebnice zaměřené na holocaust a rasismus.
Často kladené otázky o holocaustu.
TEREZIN
V roce 1942 byla Dagmar a její rodina deportována do Terezína, v němčině Theresiensienstadt. Terezínská pevnost fungovala jako jakési ghetto, nejednalo se o vyhlazovací tábor. Židé zde byli shromažďováni před tím, než byli transportováni do pracovních nebo koncentračních táborů, kde byla „židovská otázka konečně řešena“.
V rámci nacistické propagandy sloužil Terezín jako „modelový tábor“. Celý tábor prošel určitým zkrášlením, aby vyvolával dojem, že je místem, kde mohou Židé v klidu žít. V červnu 1944 tábor dokonce navštívila delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, kvůli které byly zorganizovány různé kulturní akce, včetně představení dětstké opery Brundibár. Opera Brundibár byla napsána v roce 1938 hudebním skladatelem Hansem Krásou a spisovatelem Adolfem Hoffmeisterem.
Přečtěte si závěrečnou zprávu delegace, které vznikla pod dojmem vyvolaným nacistickou iluzí podívejte se na úryvek z opery Brundibár v podání studentů a učitelů Přírodní školy. O terezínském ghettu a „svobodném“ životě v něm bylo dokonce natočeno několik filmů, ten nejznámější se nejčastěji uvádí pod jménem Vůdce daroval Židům město. Jejich autoři byli hned po dokončení filmů deportováni do koncetračního tábora v Osvětimi, kde i zemřeli. Poslechněte si reportáž Českého rozhlasu o výstavě Pravda a lež, která mapuje natáčení těchto nacistických propagandistických filmů v terezínském ghettu v letech 1942–1945.
Podívejte se na fotografie z Terezína.
V současné době Dagmar Lieblová působí jako předsedkyně Terezínské iniciativy. Její členové se jako pamětníci zúčastňují besed a přednášek na školách v tuzemsku i zahraničí.
Tábory
V prosinci 1943 byla Dagmar Lieblová se svou rodinou přemístěna do koncetračního tábora Osvětim-Březinka, německy Auschwitz-Birkenau. Zde byli umístěni do tzv. terezínského rodinného tábora.
Terezínský rodinný tábor, v Březince (Birkenau) označován jako sekce BIIb, zajišťoval terezínským vězňům určitá „privilegia“. Vězni po příjezdu do tábora neprocházeli obvyklou selekcí a rodiny setrvaly pohromadě, nebyly rozděleny do různých sekcí tábora. To však neznamenalo, že s nimi bylo zacházeno nějak lépe. Lidé i zde trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami.
V červnu 1944 však veškerá privilegia skončila a Dagmar byla se svou rodinou podrobena první selekci. Selekce určila, kdo je vhodný na práci a kdo ne, tedy kdo bude přemístěn do pracovního tábora a kdo bude poslán na smrt do plynových komor. Dagmar byla jediná z celé své rodiny, kdo byl vybrán pro práci.
Dagmar Lieblová byla poslána do pracovního tábora Dessauer Ufer v Hamburku. Dessauer Ufer byl pobočnický pracovní tábor koncentračního tábora Neuengamme. Z Osvětimi sem předně byly deportovány české a maďarské Židovky.
V rámci prací v táboře Dessauer Ufer byla Dagmae Lieblová nasazena na úklid města Hamburk, které bylo v roce 1943 silně zasaženo spojeneckými nálety. Během bombardování, které je známo pod krycím jménem operace Gomorahh, byla zničena polovina města. Počet obětí není stále znám, ale odhaduje se, že zemřelo více než 50 tisíc lidí.
Dagmar byla posléze poslána do dalšího pobočnického pracovního tábora koncentračmího tábora Neuengamme, do tábora Neugraben.
V roce 1945 byla Dagmar přemístěna do koncetračního tábora Bergen-Belsen, ve kterém byli před koncem války shromážďováni lidé z okolních táborů, tedy i z koncetračního tábora Neuengamme.
Tábor Bergen-Belsen byl osvobozen britskými vojsky 15. dubna 1945. Na jeho místě dnes můžeme nalézt památník (link anglicky).
POVÁLEČNÉ OBDOBÍ
Po válce se Dagmar Lieblová vrátila do Československa
Období po 2. světové válce (1945) do nástupu komunistického režimu v Československu v roce 1948 je označováno jako Třetí Československá republika. Vrátil se i Edvard Beneš, který od roku 1935 byl prezidentem Československa. Tuto funkci vykonával také v exilu mezi léty 1940-1945. Po návratu do vlasti prezidentský úřad zastával až do své smrti v roce 1948.
Proces, který začal již v roce 1945 (např. Košický vládní program), vyvrcholil komunistickým převratem, ke kterému došlo 25. února 1948. V Československu nastalo 40 let totality. Postupné uvolňování a snaha o reformu režimu přinesly "revoluční" 60. léta 20. století. Slibný vývoj tzv. pražského jara přerušila invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21.8. 1968.
Období, které následovalo po tomto datu, vstoupilo do našich dějin jako normalizace. Normalizace znamenala zmrazení demokratických postupů a obnovu podle sovětského vzoru. K velkému protestu došlo v roce 1977, kdy došlo k podpisu Charty 77.
Charta 77 reagovala na Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě v Helsinkách 1975, ve kterém se ČSSR zavázala k dodržování lidských a občanských práv. Chartu 77 podepsalo mnoho významných osobností, např. Jaroslav Seifert, Jan Patočka a Svatopluk Karásek. Reakcí na Chartu 77 se stala tzv. Anti-Charta. Poslechněte si vyprávění o Chartě 77 na Českém rozhlase.
Normalizace pokračovala až do tzv. sametové revoluce, kdy došlo k pádu komunistického režimu v Československu. Prvním porevolučním prezidentem se stal významný disident a odpůrce režimu, spisovatel a dramatik Václav Havel. Oficiální stránky Václava Havla.
Václav Havel byl devátým a posledním prezidentem Čekoslovenska (1989 - 1992) a prvním prezidentem České republiky (1993 -2003). Václav Havel zemřel 18. prosince 2011.
1.1. 1993 došlo k poklidnému rozdělení Československa na dva státy - na Českou republiku a Slovenskou republiku.